Palác Akropolis - Derevo: Harlekin, pražská premiéra 30. března 2010

22.03.2010 22:10

STYL DEREVA JE DEREVO - Skupina fyzického divadla pocházející z ruského, přesněji petrohradského, undergroundu konce osmdesátých let minulého století. Její styl bylo vždy těžké přesně označit. Mísí se v něm prvky japonského tance butó se šamanskými rituály, vysoce estetizované formy (především commedie dell´arte) se syrovými, vážné, existenciální roviny s laškovnými a komickými, divadlo site specific hrané venku s náročnými produkcemi pro uzavřené sály, hudba, tanec, slovo...

V Česku Derevo letos představí své nejnovější představení Harlekin nejdříve 28. března v Brně a o dva dny později v pražském Paláci Akropolis.


Derevo znamená dřevo, ale také „děrevjannyj“, nebo-li dávný, starý, „kořenný“. Skupina od začátků své existence stírá hranice mezi životem a divadlem, mezi minulostí a přítomností, mezi realitou a mystikou, esoteričností a civilností. Ovlivněni divadelními experimenty 60. let a onou dobou vůbec žijí její členové jako jistého druhu otevřená komuna. Žijí na jednom místě, společně tvoří, vyjíždějí do světa za hraním, pořádají dílny. Kdyby současná doba přála legendám, bylo by Derevo stejně slavné a ceněné, jako byl či je Teatr Laboratorium Jerzyho Grotowského, Odin Teatret Eugenia Barby, japonští Sankai Juku, Kazuo Ohno nebo Min Tanaka. Anebo možná i jako radikální Living Theatre Judith Malinové a Juliana Becka. Vytvářejí tak jako oni svůj vlastní styl, propojují divadlo s životem, politiku s uměním. Jsou etickou, morální i uměleckou autoritou.

Derevo vzniklo v Petrohradě (tehdy ještě Leningradě) v roce 1986. Nejprve jako příležitostné undergroundové divadlo hrající na nezávislých akcích, často na ulici, v parcích nebo klubech. Založil ho herec a mim Anton Adasinský (nar. 1959). Herecké zkušenosti čerpal v Divadle klaunů Slavy Polunina Liceději, kde působil od roku 1982, byl ale i zpěvákem rockové skupiny Avia, jež v roce 1987 vystoupila v rámci Rockfestu i v pražském Paláci kultury. Dalšími zakládajícími členy byli a dodnes vlastně jsou perkusionista Roma Dubinnikov a performerky Táňa Chabarovová a Lena Jarovová. Dubinnikov a Chabarovová sice už se souborem nežijí, občas s ním ale dodnes vystupují. Jarovová má mnoho vlastních projektů, se souborem žije, hraje a spolupracuje stále.

V roce 1989 vyjelo Derevo poprvé na evropské turné (s inscenací Rudá zóna), během něhož vystoupilo i v Malostranské Besedě a Branickém divadle Praze. Na české diváky jejich esoterické, přitom drsné až surové butó velmi zapůsobilo. Skupina byla ihned pozvaná Branickým divadlem na dlouhodobý pobyt do Prahy. Z tehdejšího Studia Rampa (dnes v něm sídlí Duncan Centre) vytvořilo Derevo svou základnu, kde hrálo, pořádalo dílny, zvalo spřízněné divadelní skupiny a umělce a odkud vyjíždělo do světa. Sídlilo zde do roku 1992. Poté se na krátký čas přesunulo na Slovensko, ale nepřízeň kulturních organizací je donutila z  tehdejšího Československa natrvalo odjet. Nejprve se vrátili do Petrohradu, ale nejistá politická i ekonomická situace je nakonec opět donutila přesídlit do Evropy – tentokrát se usídlili v německých Drážďanech, kde existují dodnes. Založili zde svou školu, odtud vyjíždějí na evropská i světová turné. Za dobu své existence se proměňovala jejich členská základna, rádi využívali a využívají různé divadelní formy. Experimentální i tradiční. Styl, který se dnes v mezinárodním tisku označuje jako „styl Derevo“ a směřování však zůstává.

Derevo získalo za dobu své existence řadu významných ocenění – např. Cenu kritiky (1992), Grand Prix (1998), Prix de Presse (1998, 2000) na festivalu Mimos ve francouzském Périgueux, Grand Prix na bělehradském festivalu BITEF (1993), Total Theatre Award (1997), Fringe First (1998, 2002) na Fringe Festivalu v Edinburgu, Golden Mask v Moskvě (2007)...

Za více než dvacetiletou éru vytvořilo Derevo několik desítek projektů. Některé jednorázové připravené do konkrétního prostoru a pro konkrétní příležitost (mj. i pro Kanalizační čističku v Bubenči na festivalu 4 dny v pohybu v roce 1998), jiné vznikaly dlouho a Derevo je pak dlouho mělo (např. Bílá a Rudá zóna, s nimiž poprvé hostovalo v Praze) nebo dodnes má na repertoáru. Ten se v současné době sestává z devíti inscenačních projektů. Nejstarší jsou Jezdec, který měl premiéru v únoru 1992 v Branickém divadle

Praze a Jednou (premiéra Oerol-festival, Terschelling, Nizozemí, červen 1997). Dalšími jsou – vždy na domácí scéně Laboratorium v Drážďanech připravené a premiérované inscenace - La Divina Commedia (2002), Ostrovy (2003), Ketzal (2004), Poprava Pierota (2006), Robertův sen (2006), Dia Gnose (2007) a nejnovější Harlekin. Vedle hraní točí Derevo filmy, vydává je na DVD, nahrává a vydává i CD se svou hudbou. Adasinsky dokonce opět vystupuje jako rockový muzikant a zpěvák, o čemž jsme se mohli přesvědčit v Paláci Akropolis v lednu minulého roku, kde vystoupil se svým projektem Vsjo chorošo.


V novém představení Harlekin soubor vsadil na starší divadelní principy. Divadlo masek, středověká dvorní pantomima, umění potulných muzikantů a pouličních klaunů. V malých ruských městech, kde tvůrci čerpali inspiraci, tato tradice dosud žije. Tancem, pantomimou a obrazem Derevo vypráví poetické příběhy o hledání ukradeného srdce, o malém vojákovi Alkoholovičovi, o písních zpívající opičky a o cestě průvodce po hvězdách. Premiéru  měly 17. prosince 2009 v domovském divadle skupiny v Drážďanech. „Ještě v 60. letech minulého století jsme házeli v tehdejším Leningradě starému muži s opičkou na rameni peníze z okna, abychom ještě jednou slyšeli jeho veselou i tesklivou píseň.“ (Adasinsky)

 DEREVO: HARLEKIN (ČESKÁ PREMIÉRA)

28. BŘEZNA, 19 H, DIVADLO BOLKA POLÍVKY, BRNO
30. BŘEZNA, 19.30 H, PALÁC AKROPOLIS, PRAHA

… vůně chudého a oduševnělého divadla krouží kolem Harlekina …

Námět, koncept, hrají: Anton Adasinsky a Elena Yarovaya, hudba: Daniel Wiliams, Anton Adasinsky, Dmitry Shostakovich, Henry Purcell & others, light design: Igor Fomin, scéna a rekvizity: Andrey Bobylev, kostýmy: Anna Frumson, management: Isolde Matkey, management ČR: Hana Kubáčková


Více informací na www.derevo.org

Upoutávka k představení http://www.youtube.com/watch?v=QzRQtt914bI&feature=player_embedded

CITACE Z TISKU

 „… nikdy s ničím, co se na jevišti kdy odehrálo, srovnatelné …“
Elena Petrova, AiF

„.. představení Dereva jsou až děsivě anarchistická, ale právě proto občerstvující v kontrastu s vykalkulovaným chaosem, který známe z her západních skupin...“
Michael Morris, Summerscene Review, Salzburg

„...mezi hledištěm a jevištěm vzniká silný prostor společné přitažlivosti k prožívání a diváci vycházejí z tohoto boje s pocitem, že za to,, co vydáte z duše, nic nemáte, jen neobvyklý pocit emotivní svobody uvnitř prázdnoty a čistoty...“
Teatralnaja žizň, USSR

„...Derevo pokračuje v tradicích ruského metafyzického myšlení...“
Odjek, Sarajevo

„Ne víc jak čtyři herci se proměňuje v množství postav, které vykreslují své vlastní Nebe, Očistec a Ráj s tisíci vizuálními a zvukovými obrazy...“
Yon-Hap News, Soul, Jižní Korea

„Dokonalost formy evokuje paměť dřevořezeb ... Adasinsky neflirtuje s diváky a nesnaží se jim vlichotit...“
Olga Romantsova, Vesti.ru

„Je to zážitek, při kterém toužíte, aby nikdy neskončil...“
Madeleine North, Time Out, London

„...Bravo, Derevo, za připomínku, že lepší je mít zlomené srdce, než srdce nemít...“
Mary Brennan, The Herald, Edinburgh

 „Je to jednota v nekompatibiltě, co charakterizuje hnutí divadla Derevo.“
Basil Nikitakis, Kölner Stadtanzeiger

„V přítomnosti herců na jevišti naleznete pravdu.“
Elena Karas', Festivalový zpravopdaj Zlatá maska

„...ne divadlo, ne pantomima, ne hudební komedie, ne tanec, ale vše v jednu chvíli...“
Marie Baudet, La Libre Belgique, Brusel
„Diváci jsou očarovaní a věří, že vše se může stát, jako kdyby se stali částí videohry s neznámými rolemi.“
Julia Yakovleva, Kommersant

„...Ač tato práce je pro znalé publikum trochu deviantní, má svou vlastní psychologickou nezbytnos , těžko vyslovitelnou, imaginární pravdu. Jak je tomu v butó, je to pravda souběžné morbidity a transcendence. Temnota a osvícení...“
Judith A. Hamera, High Performance, Los Angeles

Situace je odlehčovaná hudbou, jevišti dominují působivé proměny barev, jež vedou diváky k představě světa po smrti...
Daily Hankook, Soul, Jižní Korea

ROZHOVOR S ANTONEM  ADASINSKYM, VEDOUCÍM SOUBORU DEREVO

Kde se cítíte doma?
Doma se cítím v tom, co dělám. Doma se cítím v divadle, kde zkouším. Tam, kde cítím rytmus, barvy, zvuky, teplo, zimu... Kde jsem sám sebou. To je můj domov. Místo není důležité. Je jedno, zda jsem v Rusku, Barceloně, Praze nebo Drážďanech. Život je vlastně stálá existence na cestě.
A co vaše minulé životy? Vím, že jste dělal řadu cvičení, která by je měla odkrýt? Kým jste byl? Kdo jste byl? Kde jste žil?
Nedávno jsem byl v Itálii a měl jsem sen či možná vidění, že jsem byl ženou a žil ve Španělsku. Byl to takový pěkný obraz z dob před 300-400 lety. Rozveselilo mě to.
Začátkem 90. let jste několik let žili s Derevem v Praze. Jak na ten pobyt vzpomínáte?
Když jsme s Derevem přesídlili z Ruska do Prahy, byli jsme – co se týká divadelní práce – ještě děti. Měli jsme za sebou jen asi rok či dva divadelní práce. Přesun do Prahy a následný pobyt v Braníku, hraní na Rampě, v pražských ulicích, byly pro nás zásadní. Derevo si během té doby našlo svůj styl, z 11 členů, kteří přijeli, zůstalo 5. Praha tehdy byla zázračné město, byla v něm obrovská energie, ze které jsme čerpali. Když jsme se vrátili z prvního turné v USA, přijeli jsme rovnou do revoluce. Byla to skvělá, neopakovatelná doba. Na ulici lidi pili alkohol, my dostali zdarma Rampu, všichni žili nekonečný svátek. Všichni chtěli pracovat, budovat něco nového velkého, věřili tomu. Mnoho lidí chtělo pracovat s námi – chodili za námi herci, tanečníci, hudebníci, lidé z ulice. Na jaře jsem pak dostal nabídku učit na DAMU. Mrzí mě,  že jsem ji nevyužil. Nestačil jsem zpracovat projekt, doba byla příliš rychlá, my jezdili často do světa ...
Kdykoli se nyní vracím do Prahy, vždycky se do Bráníka jdu podívat. Projdu si ulice, kde jsme se pohybovali, zajdu do míst, kde jsme bydleli, podívám se do bývalé Rampy, dnešního Duncan Centre. Je to pro mě srdeční, sentimentální věc. Ta doba byla zázračná ...
Jak vzpomínáte na předrevoluční časy – komunismus?
Na komunismus si už nepamatuju. To, co jsme dělali s Derevem, nemělo s komunismem nic společného.  Derevo nebylo spjaté s ideologií, pracovalo s čistou hlavou. Nebylo nikdy dopředu vymyšlené. Každé představení vznikalo dlouhou prací a každé bylo a je jiné.
Je nějaká inscenace Dereva, které si vážíte nejvíc, která nejvíc posunula či definovala váš styl?
Miluju všechna svá představení. Každé je unikátní a každý divák má rád jiné. V Evropě byl nejúspěšnější Ketzal. Já však za největší úspěch považuju něco jiného. To, že můžu svobodně pracovat, že máme dost peněz zabývat se naším divadlem, nejsme na nikom závislí, nikdo nám nic nepřikazuje. Žijeme a pracujeme v Německu, v Drážďanech a s místními úřady i diváky vycházíme velmi dobře. Svoboda, to je největší úspěch malé divadelní skupiny zvané Derevo.
Co na vás, na vaši práci mělo a má největší vliv?
Všechno má na mě, na nás, na Derevo vliv. Všechno, co žijeme. Co děláme, co vidíme, co jíme, kde jsme.


Jaké jsou tedy světy, ve kterých se pohybujete?
Je nás málo a denně zkoušíme. Tím vytváříme své vlastní světy a v nich nejintenzivněji žijeme své vlastní životy. Právě ty na nás mají vliv ze všeho nejvíc. Žijeme na hraně mezi skutečností a bláznovstvím. Umím tu hranici udržovat tak, abychom neunikli do světa bláznů.  Ale ta hranice nás zajímá. Chceme poznat, procítit oba tyto světy a podat o nich svědectví, udělat bláznovství srozumitelné a z bláznů zase lidi, kteří rozumějí světu kolem a také svým světům. Idea našich představení je, aby lidi viděli na prázdné scéně stejné světy jako my, aby jim rozuměli. To je největší úkol a rébus, se kterým se potýkáme.
Mohly byste definovat váš divadelní styl?
Když jsme před dvěma lety hráli v Edinburgu představení Ketzal, přišla za námi jedna žena, členka poroty, a řekla nám: Styl Dereva je Derevo. To se mi líbilo.
Mám-li tedy přesně odpovědět na vaši otázku, říkám, že žádný speciální, konkrétní styl, žádný jeden vzor nemáme. Každé představení je jiné, každé má úplně jiný styl. Samozřejmě ale každá naše práce navazuje na předchozí. Ovšem vždy jdeme dál či jinam a jinak. Náš styl je práce s tělem, hledání nové krásy, hledání přesné logiky vznikající inscenace. To je vše. Hodnota práce je daná intenzitou, kterou jsme do něj vložili. A je jedno, zda výsledkem je inscenace, fotografie, muzika, kniha, film. To vše děláme. Například jsme vytvořili tři filmy...
Jak se vaše práce, styl měnily a vyvíjely?
Nic se neměnilo a nemění.
Co chystáte letos?
Jsem ve fázi, kdy bych nechtěl zdůrazňovat národnostní, depresivní, temné věci ve stylu butó, kterým jsme se jeden čas – právě v raném období pobytu v Praze - zabývali. To teď určitě dělat nebudu. Nechci opakovat naši historii, nechci hrát tato představení. Chci, aby se diváci smáli. Chtěl bych oslovit nové publikum, jednoduché publikum, ne pouze intelektuální. Chci se zbavit jisté literárnosti, která je s námi spojovaná. Dnešní diváci, zvláště ti mladí, nevěří, že se v divadle může odehrávat něco krásného, srozumitelného, lehkého na vnímání. Mladí lidé se dnes bojí divadla, to je jeho největší problém. A tak se s Derevem teď zabýváme především prostotou obsahu, formy i výrazu. V prostotě chci objevovat krásné světy. Chci dokázat, aby tyto „mé“ světy viděli i diváci a aby jim byly srozumitelné. To je mým největším úkolem.
Do Prahy přivezete představení Harlekin. Co byste o něm řekl?
Harlekin je naše nejnovější práce, které přeju dlouhý život. Je to velmi velmi velmi jednoduchý příběh. Po letech, kdy jsme dělali náročné a finančně nákladné projekty s mnoha lidmi a náročnou technikou, jsem se rozhodl vrátit se k základním, prostým jednoduchým formám s minimální dekorací. Zabývám se v představení sám sebou. Tančím Harlekýna. Jsem Harlekýnem. To je výchozí a jediná situace. Dokázal bych vytvořit náročné představení, tančit 40 minut v jednom kuse, ale to nechci. Chci nacházet tříminutové, přesné úseky a po nich z bodu na bod utkat Harlekýna. Nejtěžší je udělat je tak, aby byly srozumitelné. Doufám, že se mi to zdařilo. Přijďte se podívat. Zažijete atmosféru starého, ideálního, primitivního divadla.


Předprodej lístků v kavárně paláce Akropolis a v sítích TICKETPRO
250,-Kč
175,-Kč (studenti, děti, senioři, ZTP,držitele karet ISIC, ALIVE, ITIC)

 

Více na:  www.palacakropolis.cz,

Autor: TZ: Akropolis

Líbil se vám článek? Dejte o něm vědět ostatním!

Přidejte svůj komentář k tipu - váš názor nás zajímá

 

Tipy čtenářů

Staňte se redaktory našich stránek a přidejte svůj tip

Nástroje

Odebírejte naše RSS RSS kanál

Dnes je 19.07.2024

Svátek má Čeněk

Citát pro dnešní den

Komerční sdělení

Získejte novou profesi !

Nabízíme poslední volná místa v masérském kurzu


www.sweb.cz

Náhled tisku | Vytisknout | Nahoru

2008 – 2009 © Prague Tip | Prohlášení o přístupnosti | Webmaster: c10.cz