Divadla Praha - Naprosto neuvěřitelná událost: Ženitba, premiéra v Divadle na Vinohradech

19.02.2010 19:01

Jako třetí premiéru sezony 2009/2010 uvede Divadlo na Vinohradech slavnou Gogolovu komedii Ženitba, pod názvem  Naprosto neuvěřitelná událost, nastudoval hostující ji režisér Vladimír Morávek. První představení: 26. února 2010. Premiéra:  5. března 2010

Ženitba, premiéra na Vinohradech

Inscenační tým a obsazení

Překlad: Leoš Suchařípa
Úprava: René von Ludowitz
Režie: Vladimír Morávek j.h.
Dramaturgie: Martin Velíšek

Agáta, nevěsta / Veronika Žilková
Arina, její teta / Hana Maciuchová
Paní T., dohazovačka / Lucie Polišenská / Martin Stropnický / Lucie Juřičková
Podkolatov, vládní úředník / Viktor Preiss
Kočarev, jeho přítel / Václav Vydra
Žvanikin, důstojník v.v. / Jan Šťastný
Starikov, obchodník / Michal Novotný
Nenažraný, úředník / Martin Zahálka
Onučkin, důstojník / Daniel Bambas
Duňaša, služka / Lucie Polišenská
Štěpán, sluha / Jan Holík
Žena rozechvělá láskou / Lucie Polišenská
Muž chvějící se touhou / Jan Holík
Jejich nemanželské dítě / Michal Novotný
Zpěvačka na kůru / Marika Žáková j.h. / Renáta Vítová j.h. / Andrea Marečková j.h.
Pop, zpěvák na kůru / Vladimír Müller j.h. / Josef Hervert j.h.
Láskou řvou skrze klaviaturu / Jan Steinsdörfer j.h. / Michaela Pilná j.h. / Ondřej Valenta j.h.
Sraz nenarozených dětí / Mimický sbor Divadla na Vinohradech / Sborové studio Zvoneček, Hudební škola hl. m. Prahy, sbormistryně Jarmila Novenková

O autorovi a hře

Nikolaj Vasiljevič Gogol se narodil v roce 1809 do rodiny ukrajinské středně zámožné šlechty, zájem o literaturu a umění vůbec v něm probudil a podporoval jeho otec Vasilij Afanasjevič Gogol - Janovskij, který mezi ostatními příslušníky své společenské třídy  vynikal sečtělostí, vzděláním a zájmem o literaturu i divadlo. Byl dokonce  autorem několika komedií, které se hrály v domácím divadle jednoho ze vzdálených příbuzných rodiny Gogolů.
Umělecké sklony mladého Nikolaje Vasiljeviče Gogola se projevily už během gymnaziálních studií - hodně četl, psal verše, organizoval školní divadelní představení, rád kreslil, a proto pro tato představení maloval kulisy, ale intenzivně se také zajímal o ukrajinskou lidovou tvorbu.

Po ukončení gymnázia se pokusil se získat angažmá jako herec, ale neobstál u konkurzu. Trvalo dost dlouho, než se mu podařilo najít úřednické místo v Petrohradě.
    Gogolovy první literární pokusy se nedochovaly, ale jeho první kniha Večery na dědince nedaleko Dikaňky (1830) měla úspěch v literárních kruzích i u čtenářů a Gogol se stává známým spisovatelem. Seznamuje se s Puškinem, ten se stává  jeho literárním učitelem, okruh Gogolových literárních známostí se rozšiřuje. Gogol má velké literární plány, píše povídky, pracuje na dějinách Ukrajiny, počátkem 30. let také začíná psát komedii Ženichové, ze které po devíti letech vznikne „naprosto neuvěřitelná událost" - Ženitba.

V roce 1834 Gogol získává místo profesora všeobecných dějin na petrohradské univerzitě, ale po roce z tohoto místa odchází. Píše komedii Revizor (námět mu poskytl Puškin), při své premiéře v roce 1836 vyvolala tato hra velmi silný ohlas veřejnosti  (pozitivní i negativní!), Gogol je ale celkovým ovzduším kolem uvedení hry Revizor zklamaný a rozladěný a opouští Rusko. Žije ve Švýcarsku, v Paříži, v Římě, ale několikrát se z ciziny vrací do Ruska.
Vychází  první díl románu Mrtvé duše (námět poskytl Gogolovi opět Puškin) a vyvolává ještě silnější ohlas než komedie Revizor.

V roce 1842 Gogol v Římě dokončuje komedii Ženitba, první představení se konalo v Petrohradě v Alexandrinském divadle za přítomnosti cara, který ale během představení odvedl carevnu z hlediště. O rok později měla Ženitba premiéru  v Malém divadle v Moskvě.
Gogolovy hry budily vzrušené emoce - v petrohradském Alexandrinském divadle Ženitba rychle zmizela z repertoáru, dvorní kruhy ji odmítly jako hrubou frašku, nelíbila se dokonce ani hercům. Její další uvádění bylo výhradně výsledkem úsilí jediného člověka - herce M.S. Ščepkina, který dosáhl toho, že hra byla ještě několikrát nastudována v moskevském Malém divadle.

V roce 1844 Gogol žije v Římě, jeho zdravotní stav se však zhoršuje, deprese se prohlubuje. Je nespokojený se svým dílem, pálí část druhého dílu Mrtvých duší, čte náboženské knihy, hovoří o pokání ...
V roce 1847 vykoná pouť do Jeruzaléma, ale poslední léta svého života tráví v Rusku a pokouší se dokončit druhý díl románu Mrtvé duše. Jeho stav se znovu zhoršuje, straní se společnosti, přestává komunikovat s lidmi …
Spálí i další verzi druhého dílu románu Mrtvé duše, náhodou se zachránily jen počáteční kapitoly.
Umírá v roce 1852.

 Rozhovor s Vladimírem Morávkem -  o trapnosti, lásce, Ženitbě a Bruntále

Původní text Gogolovy Ženitby jste upravil pro vinohradskou  inscenaci. Jaká je „filosofie“ vaší úpravy?

Mě fascinuje jednak samotná ta  Gogolova hra, jednak její  kongeniální  Suchařípův překlad, který byl vlastně  spouštěčem mé vize o té naší Naprosto neuvěřitelné události  na Vinohradech.  Do  toho mám ještě k s mrti rád filmy Miloše Formana a  jeho poetiku směšnotrapnosti, která se  tak hezky dá vyjádřit slovy „my bychom vzhůru k nebesům,  jsme však zde  se zemí spjatí“ . Jako by někdo říkal: „jsem Slovan, Čech, moc chci říct něco krásného, něco obrovitého, něco hvězd se dotýkajícího, ale žel - dost často mi z toho vyjde spíš jen  pitomost. Trapnost. Hanebnost …

 Pak ovšem ta moje úprava budí zdání, že se celý onen geniálně fabulovaný  příběh odehrává spíše než na Rusi  někde ve Zruči nad Sázavou (to je to městečko, kde  Miloš Forman točil Lásky jedné plavovlásky) , kde ta naše slovanská  duše bije přece jen v trochu jiném, zajíkavějším  rytmu než  široká duše ruská. Chtěl jsem totiž, aby se nás celý ten příběh víc  týkal …

Navzdory  veškeré  zajíkavosti, trapnosti a nešikovnosti se v té  Ženitbě na svět dobývá cosi velkolepého, zářivého, bůh se dívá … Což se pozná z toho, že kdykoliv je nejhůř, někdo začne zpívat a Marika Žáková Staszio tím svým nádherným hlasem dotkne se něčeho tajného  a brečet se chce a kleknout a podat ruku někomu vedle sebe, na znamení  pokory. A to je druhým rysem té  úpravy mé.  Že jsem připsal Boha na každou druhou až třetí stránku scénáře.

Výraznou složku inscenace tvoří hudba - jak se dá vznikající inscenace zařadit žánrově?

Inscenace se tedy plným názvem  jmenuje Naprosto neuvěřitelná událost ve dvou dílech: Ženitba, racionálně analyzováno je to  ze všeho nejvíc propadnutí se do snu . Podkolatov.– Viktor Preiss- na začátku toho našeho příběhu usne-  a zdá se mu  poměrně nehorázný, barvitý a třeskavý sen obsahující všechna tajemství, jak muž může získat ženu - a jaká to s sebou  přináší rizika. Podkolatov sní o ženě, o mužích a o tajemství. A  ty  snové scény – jak postupuje čas - jsou  výstřednější a výstřednější , občas někdo projde stěnou, někdo se rozdvojí či dokonce roztrojí, tu a tam nějaká žena ukáže ňadro, tu a tam nějaký muž s ohromným penisem projde zleva doprava… jak už to tak ve snech  vyděšených mužů bývá..  A celé se to nějak týká lásky, boha a zasvěcení, pořád  tam zní ty chorály, slovanská  duše zpívá a zpívá, ječí, řve-  srdce by chtělo někoho milovat- ale neví , jak se to dělá,  pak  někdo  netrefí  se do dveří, upadne, zbledne,  uteče- a je to celé  trapné a  trapnější, člověk se zalyká smíchem a říká si: “no to je teda smolař, ten Podkolatov… Něco jako já-“

Na obsazení hry jsou u postavy paní T., dohazovačky uvedena jména tří herců – je to příklad zmíněné nereálné, snové poetiky?

Tématem inscenace je zasvěcení – žena se odevzdává muži, muž se odevzdává ženě …
Když jsem toto zasvěcení podstupoval  já - chtěl jsem se poprvé dotknout ženy, políbit ji a pocítit, jak voní, ocitl jsem se ve stavu tak velké  paniky, až  jsem skutečně někam spadl, kamsi se zřítil , pořád hrozně drkotal zuby, možná i  prošel zrcadlem -v rámci toho  si pak  nebyl  jistý už ničím. A někdy se mi zdálo, že všechny ty ženy, které jsem toužil líbat, měly tu a tam dvě hlavy a někdy i  tři …Tak  tato inscenace je vzpomínkou na ty zážitky.  Vzpomínkou trochu nadnesenou, ale to už tak v komediích bývá.

 

Co vás tak fascinuje na poetice trapnosti, nešikovnosti, zajíkavosti …?

Jsem z toho Bruntálu. Když se někdo narodí v Písku, umí zřejmě vyprávět příběhy o tom, jak se řeka tetelila a laně zpívaly, ale „být z Bruntálu“ znamená něco jiného.
Bruntál je město, kde nejdříve žili Němci, po jejich odchodu přišli Češi,  tu a tam si někdo  ukradl  nějaký byt, pak přijel obrovský kontingent ruských vojsk, všichni si říkali, že to jsou pitomci, ale nahlas se to říkat nesmělo… Tak se  dělalo, jako že nic,ale srdce bolelo a vodka se pila  a Praděd světélkoval a někdo navrhnul přejmenovat ho na Leninův štít, ale to chválabohu neprošlo.  Když někdo řekl, ať něco žije, mysleli jsme si, ať s tím jdou doprčic, a když někdo řekl „miluji tě“  a do toho  Gustáv Husák políbil Brežněva, tak všichni  věděli, že oběma je trapně, a přesto to ti výkvěti dělali, my  u toho drželi čestnou stráž, Bůhví, co jsme strážili, ale stáli jsme tam furt a furt.…  Tak v tom  jsem vyrůstal a četl všechny ty knihy, kromě jiných  Gogola a Dostojevského a Lermontova a Bulgakova a  ty sny se mi zdály a teskno bylo a svítávalo nad ránem teskně  a bolavě a krásně a závratně…

V Bruntále se nesmělo říct „miluji tě, věřím to, nevěřím ti …“,  muselo se vždycky  trochu předstírat, ne moc, abyste si nezadali, ale ne málo, abyste zas  nebyli nápadní. Zdálo se, že máte někoho rádi a že mu fandíte  a nefandili jste mu vůbec, zdálo se, že někomu věříte a nevěřili jste mu ani zbla, co bylo trapné - nazývalo se  krásou.  Všechno to bylo jaksi  zmatené,  jaksi zdánlivé a já  v tom všem  rostl  a rostl, až jsem narostl  a založil si to své divadlo studentské a měl  jsem 97 kilogramů a pět a půl dioptrie na každém oku, jak jsem pořád četl a četl, ven moc nevycházel, nestálo to za to.… A tím pádem jsem se i naučil vidět , jak přečasto něco něčím není, čím by  i chtělo být, a co je, jest pohříchu trapné. A přitom šlo a jde  pořád o to jediné: Miluj mě, já tebe- půjdem spolu do nebe. Upřímnost- to je ctnost- ta nám bude trvat- ta nám bude trvat- na věčnost.  To je jedna píseň ze Zakarpatské Ukrajiny. Její slova jsem si napsal na první stránku scénáře. Nevím ani  proč …

(převzato z webových stránek DnV, ptala se Z. Paulusová)
                                                                          
 
   
                


 

Autor: Z. Paulusová

Líbil se vám článek? Dejte o něm vědět ostatním!

Přidejte svůj komentář k tipu - váš názor nás zajímá

 

Tipy čtenářů

Staňte se redaktory našich stránek a přidejte svůj tip

Nástroje

Odebírejte naše RSS RSS kanál

Dnes je 26.04.2024

Svátek má Oto

Citát pro dnešní den

Abys mohl vidět duhu, musí napřed přijít déšť.

Komerční sdělení

Získejte novou profesi !

Nabízíme poslední volná místa v masérském kurzu


www.sweb.cz

Náhled tisku | Vytisknout | Nahoru

2008 – 2009 © Prague Tip | Prohlášení o přístupnosti | Webmaster: c10.cz